Mill, John Stuart (1802-1873) Britský filosof, ekonom a státník. Mill byl prvním ze šesti dětí Jamese MILLA a Harriet Burrowsové. Vychováván a vzděláván byl svým otcem - za přispění Francise Place a Jeremy BENTHAMA - k tomu, aby se stal intelektuálním vůdcem filosofických radikálů (viz FILOSOFICKÝ RADIKALISMUS). Přestqže nesplnil zcela jejich očekávání - ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století pocítil silné rozčarování nad otcovým a Benthamovým radikalismem - měl neobyčejný intelektuální vliv na své současníky.
Když mu bylo padesát let, byla už jeho díla Systém logiky (System of Logic, 1843) a Principy politické ekonomie (Principles of Politi cal Economy, 1848) zavedenými učebnicemi. na starobylých universitách. Esej O svobodě (On Liberty, 1859) byl téměř všeobecně uznáván za mistrovské dílo. Jeho Úvahy o zastupitelské vládě (Considerations on Representative Govemment, 1861) udávaly tón diskusím o vyhlídkách a nebezpečí demokracie po dalších dvacet let. Drobnější esej Utilitarismus (Utilitarism, 1861) takový rozruch ve své době nevyvolal, což však vynahradily pozdější polemiky a ustavičné reinterpretace.
Nedá se rozhodně říci, že by Mill byl neproblematickou postavou. V šestnácti letech strávil jednu noc ve vězení za to, že v jedné londýnské dělnické čtvrti rozšiřovalliteraturu o antikoncepci. Jeho esej Poddanství žen (The Subjection of Women, 1869) vyburcoval mnoho čtenářů. Byl ochoten přijmout nezávislé Irsko a připraven řešit problém irského zemědělství nuceným výkupem pozemků statkářů, kteří na nich nehospodařili. Zarputile obhajoval francouzskou revoluci roku 1848 a všeobecně se vědělo, že byl přinejmenším agnostikem. Lidé ve veřejném životě však přesto uznávali jeho intelektuální převahu. .
Millova Autobiografie (Autobiography, 1873) podává výmluvný obraz jeho životní dráhy a názorů. Je čtivá, avšak často ošidná. Její vnitřní chronologie je někdy souvislá, je velmi selektivní a je v prvé řadě propagandistickým dílem. Mill ji charakterizuje jako zprávu o svém vzdělání, které v ní jistě zaujímá mnoho llÚsta, avšak čtenář v ní najde daleko více. Zabývá se mimo jiné nedostatky ve vzdělání, které jej ve dvaceti letech přivedly až k nervovému zhroucení, a popisuje své dlouhé přátelství a nakonec manželství s Harriet Taylorovou, což odráží jeho názory na politiku devatenáctého století přesněji než fakta o jeho životní dráze.
O vzdělání, kterého se mu dostalo, tvrdil, že bylo nadměrně analytické; pěstovalo jeho intelekt, ne však city, dalo mu abstraktní zájem o lidské blaho, ale ne už vášnivé zanícení. V tom bylo odrazem nedostatků otcova a Benthamova radikalismu, jež analyzoval vady starého řádu, avšak nebyl schopen vnést do svého obrazu lepšího světa emocionální vřelost a citové bohatství. Harrieta Taylorová ztělesňovala pro Milla poetickou sensibilitu a imaginační bystrost, které hledal.
Jeho vztah k ní symbolizoval spojení srdce s hlavou, citu s rozumem, které chybělo radikalismu. Harrieta\Taylorová chovala silné nepřátelství k tomu, co pokládala za mrtvou přítěž viktoriánské počestnosti, a v tomto smyslu zajisté značnou měrou zapÚsobila na tón pojednání O svobodě. Po podrobném posouzení však není pravděpodobné, že by měla velký vliv na Millovu argumentaci.
Ve skutečnosti se Mill nenaučil mnoho z toho, co dychtivě předával dál, od ní, ale čerpal z velkého počtu jiných zdrojÚ. Jako nadějný mladý muž byl ve dvacátých letech de. vatenáctého stoietí vyhledáván saint-simonovskými "misionáři" a později Augustem COMTEM. Také CARLYLE jej - ovšem mylně - pokládal za svého žáka, protože oponoval Benthamovi. Mill nabyl přesvědčení, že teorie vlády se musí opřít o teorii dějin a filosofii vývoje. Neviděl žádný smysl v diskusi o základních politických otázkách, nejsou-li vedeny na pozadí širší společenské kultury a začal spekulovat o možnostech socialismu. Současně byl nucen vydělávat si na živobytí u Východoindické společnosti, kde platilo, že kriteriem politiky je její praktičnost. Tak Mill balancoval mezi svými původními učiteli a jejich kritiky. Systém logiky je neústupnou obhajobou "induktivní školy" v přírodní i společenské vědě. Cílem této práce bylo obhájit dvě tvrzení - prvním je, že společenská věda je možná a že politika, ekonomie a sociologie mohou být vědecky studovány; druhým pak, že žádná věda neobjevuje nutné pravdy o světě, že jediné, co kdy věda může odhalit, je to, jak se věci mají a jaké jsou, ne jaké by měly být. Skrytým terčem tohoto druhého tvrzení je etický "intuitivismus", doktrina, podle které jsou morální pravdy odnoží nutné pravdy a jejich pravdivost se potvrzuje intuitivně. Práci Utilitarismus pojímal Mill jako obranu UTlLITARISMU i jako útok na intuitivismus. Po celý svůj život měl za to, že konzervativní politiku zastávají lidé, kteří mylně zaměňují své vlastní předsudky za absolutní pravdy o světě. Systém logiky i Utilitarismus tento zlozvyk napadají na abstraktní úrovni, kdežto eseje O svobodě a Poddanství žen vedou útok proti praktickým důsledkÚm neschopnosti uvěřit, že to, co nám připadá samozřejmé, může být klamné.
Vedle konzervatismu byly Millovými nepřáteli i pošetilosti "filosofického radikalismu". Bentham ke konci svého života spatřo;val ve všeobecném volebním právu a zásadě většinového rozhodování téměř zaručené prostředky k zabezpečení dobré vlády. Mill se na rozdíl od něj však s postupem doby stával čím dál víc skeptický k jejich účinnosti. Neviděl žádný dÚvod k domněnce, že prostá většina obyvatelstva bude častěji jednat správně než se mýlit. Podstatná část střední třídy je omezená a posedlá penězi, dělnická třída je nevzdělaná, nedostatečně informovaná a všeobecně nečestná, třebaže si tento stav nezavinila sama. Tento argument nebyl zaměřen proti demokratické reformě, protože nekontrolovaná vládnoucí třída se jistě bude chovat sobecky a zkaženě, ale proti obvyklým zjednodušením.
Pod vlivem TOCQUEVILLA dospěl Mill k přesvědčení, že jednou z hlavních potřeb je uchování "antagonismu názoru", další pak je zajištění toho, aby se odbornost prosadila všude, kde je použitelná. V Úvahách o zastupitelské vládě předkládá Mill určitá řešení těchto složitých problémů. Jako zábranu tomu, aby většina pohltila menšinu, navrhuje systém poměrného zastoupení, a aby se předešlo situaci, kdy nevzdělaní ovládnou vzdělané, doporučuje systém zmnoženého hlasování, který dává vzdělaným právo na dodatečné hlasy. Všichni, kromě negramotných, zločinců a těch, kteří nejsou schopni sami sebe uživit, musí mít alespoň jeden hlas. Nehlásá explicitně volební právo žen, jen jakoby mimochodem poznamenává, že jejich vyloučení je stejně iracionální jako vyloučení mužů se zrzavými vlasy. Všichni musí mít volební právo, protože všechny je třeba povzbudit k účasti a všem je třeba dát hlas. Z toho samozřejmě neplyne, že všichni musí mít rovné hlasovací právo. K tomu, aby i takto vylepšený volební systém přinesl praktické výsledky, je pak podle něj zapotřebí parlamentu, který nezpracovává a nepozměňuje legislativu, ale pověřuje přípravou potřebných zákonných opatření legislativní komise. Mill dále obhajuje i určitý stupeň nezávislé rozhodovací pravomoci státních úředníků. Mill se snaží v podstatě uvést do rovnováhy dvě věci, jichž by rád dosáhl - všeobecnou participaci a pokrokovou vládu na jedné straně a vliv intelektuální a morální elity na straně druhé. Taková rovnováha je nejistá a byla v každém případě překonána vznikem stranické organizace v poslední čtvrtině devatenáctého století. Mill v zásadě zaujímal k politickým stranám nepřátelský postoj, i když v praxi, kdy byl sám po tři léta členem parlamentu (1865-68), byl platným členem parlamentní skupiny.
Millovy pochybnosti o rozhodování prostou většinou hlasÍ! jej vedly poněkud konzervativním směrem. Jeho nadšení SOCIALISMEM jej však směrovalo k radikalismu. Byl sice skeptický VÚči ambicím saint-simonovců i owenovců, se kterými se setkal ve dvacátých letech devatenáctého století, ale na porážku francouzské revoluce roku 1848, inspirován Harrietou Taylorovou, reagoval opatrnou obhajobou socialismu. Představoval si budoucí společnost jako společnost výrobních družstev, které uchovají vše, co je dobré na soukromém vlastnictví, ale zbaví se jeho neg~ivních rysÍ!. Kapitalismus odmítal, protože dělníci nebyli svými vlastními pány a v rozdělení lidí na vlastníky a zaměstnance nespatřoval základ politické demokracie.
Také centralizovaný komunismus byl pro něj nepřijatelný. Žádoucí byla podle něj na konkurenci založená ekonomika charakterizovaná dělnickým vlastnictvím podniků. Ve stejném duchu Mill tvrdil, že do doby, než nastane socialismus, lze udělat mnoho pro zvýšení oprávněnosti soukromého vlastnictví - například zavádět dědické daně a znemožnit velkým vlastníkům půdy kořistit z úsilí svých nájemců. Jak je vidět, byl Mill cele zaujat obhajobou SVOBODY v demokratické společnosti.
Jedním prvkem tohoto problému byla reinterpretace požadavků utilitarismu; tam, kde jeho předchůdci vyhrazovali svobodě velké, ne však ústřední místo v užitečnosti, prohlašoval Mill, že hlavním příspěvkem ke štěstí je rozvinutá osobnost a hlavní potřebou takové osobnosti je svoboda. Svoboda je součástí štěstí a je nepostradatelná v hledání nových forem štěstí. Pozdější autoři věnovali příliš mnoho pozornosti takovým věcem, jako je Millův "důkaz" principu užitečnosti, nebrali však v úvahu skutečnost, že na tomto důkazu mu záleželo jen málo, a veškerá jeho snaha směřovala ke smíření požadavků individuální svobody s potřebami obecného dobra.
Nejvýmluvnější obranu svobody nacházíme v dílech O .vvobodě a Poddanství žen. V prvním eseji je Mill obhájcem "jednoho zcela jednoduchého principu", že společnost. nesmí uplatnit nátlak na neloyální jedince, vyjma případu sebeobrany. PATERNALISMUS je absolutně nelegitimní stejně jako "morální" zákonodárství - i když Mill by to nevyjádřil těmito slovy. Značné spory se vedou o to, je-li možné uhájit tak absolutní stanovisko utilitárními důvody. Je však jasné, že sám Mill byl proti každému pokusu hájit je z hlediska "přirozeného práva na svobodu". Negativně sVÚj názor zdůvodňoval v podstatě tím, že správný výklad morálky a společenského života ukáže, že zákaz lze ospravedlnit pouze jako obranné opatření; positivním argumentem mu bylo to, že všechna velká dobra v životě vyžadují "ex-' perimenty ve zpÚsobu života" a individuální svobodu. Poddanství žen otevřeně pranýřuje neplnoprávnost žen ve viktoriánské Anglii a končí tvrzením o absolutní hodnotě svobody: Žádná země by se nevzdala své nezávislosti kvÚli jakkoli velké prosperitě a žádný člověk, který jednou okusil svobodu, by se jí nevzdal za žádnou cenu. Jaký další dÚkaz o svrchované hodnotě svobody - pro ženy i pro muže - by mohl být předložen? AR

odkazy
t Mm, lS.: The Collected Works oť John Stuart Mi/l, ed. FE.L. Priestley. Tmonto: University of Tomnto Press, 1963-84.
literatura
Berger, FR.: Happiness, Justice and Freedom. Berkeley: University of California Press. 1984.
Packe, M. Stl.: The Liťe oť John Stuart Mi/l. Londýn: Secker & Warburg, 1954.
Robson. lM.: The Improvement oť Mankind. Londýn: Routledge & Kegan Pan], 1968.
Ryan, A.: ./.S. Mi/l. Londýn a Boston: Routledge &: KeganPau1,1974.